Obecně o činčilách

Původ a historie činčil

Kde se vlastně činčily vzaly? Původním domovem činčil jsou jihoamerické Andy. Jejich teritorium se táhlo okolo západního pobřeží přes Peru, Bolívii, Argentinu a Chile. Ve svém přirozeném prostředí žily činčily ve velkých koloniích a obývaly pukliny skal nebo si hrabaly nory. Ale protože činčily mají jemnou, dlouhou a hebkou srst, Španělé začali vozit jejich kůže do Evropy. Následně byly činčily vybíjeny. A přestože byl první zákon na ochranu činčil vydán již v roce 1929, v 60. letech 20. stol. to vypadalo, že jsou činčily vyhubeny. Naštěstí se tomu tak nestalo a činčily se uchytily jako oblíbení domácí mazlíčci a v současné době jsou činčily hojně chované častokrát bohužel i pro srst.

Povaha

Protože je činčila z divoké přírody, nemůžeme se divt tomu, že má také divokou povahu.Člověk ji ale správným přístupem dokáže postupem času ochočit, nikdy ne ale tak moc, aby byla přítulná podobně jako třeba morče.Je možné činčilu naučit například skákat do klece, naopak ji ale nikdy neodnaučíte kousat různé drátky nebo nábytek. Okusování předmětů je totiž velmi oblíbenou činností činčily.

Činčily skáčou podobně jako klokani a bez problémů vyskočí do výšky 1 metru. Také si dokáží samy otevřít klec. Jsou to noční zvířata, takže přes den většinou odpočívají. Velmi zajímavé je také to, že činčily mohou zemřít na stres.

Hodně záleží na tom, odkud si činčilu pořídíte. Ze svých vlastních zkušeností vím, že nejlepší jsou činčily z chovu, protože jsou již alespoň trochu naučené na ruku (ochočené). Čika jsem si pořizovala ze zverimexu a doteď to jde ve srovnání s Rozárkou poznat. Čiko byl, je a bude divoký, zato Rozárka byla od narození zvyklá na lidi.